10. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 5.6.2016
1 Kr17,17-24 Ž 30 Gal1,11-19 Lk 7,11-17
Před dvěma dny jsme slavili svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Připomněli jsme si, že Bůh je někdo, kdo má srdce. Někdo, komu "bije" srdce pro nás. Pro člověka, pro každého člověka bez výjimky... - I příběh z dnešního evangelia nám to připomíná. Ježíš přichází do města obklopen učedníky i velkým zástupem lidí. Přestože má kolem sebe davy, nepřestává si všímat konkrétního člověka. Setkává se s příběhem ženy, která byla vdova i matka. A její jediný syn zemřel. Vidí její bol, dotýká se ho její situace a přistavuje se. Nejprve říká slovo, které se zdá být běžnou útěchou. "Neplač!" Ale pak, kromě toho že něco řekl, přechází k činu. Přijde ještě blíž, dotýká se nejprve már tedy nosítek na kterých mrtvý syn leží. Nosiči zastanou a tehdy nechává vytrysknout Božímu milosrdenství, přes slovo: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" A ten, ve kterém již nebyl život, se posadil a začal mluvit...
I dnešní neděli jsme přišli oslavovat Boha a děkovat mu, že se stará o celý svět. Jeho starost se děje přes konkrétní příběhy nás, lidí. Bůh se při nás zastavuje, a protože je Láska, chce se nás v našem životním příběhu dotknout. Nedělá výjimky, zda jsme hříšní nebo spravedliví... Jeho srdce bije pro všechny nekonečnou láskou.
Větší část našich životních postojů tvoří očekávání. Čekáme, až budou prázdniny; až děti začnou chodit do školy; až vyrostou; až si založí rodinu... Víme, že kdo stále na něco čeká, ztrácí mnohdy do velké míry přítomnost. Žít se má teď, ne až někdy. A tím více to platí v setkání s Ježíšem a jeho evangeliem. Tam je nám nabízeno přijetí Spasitele teď. A to znamená přijetí nového života, přijetí plného života Božích dětí tady na zemi. Není to menší zázrak, který se s námi děje, než bylo vzkříšení syna oné vdovy. Ale je to něco, co chce být trvalým, co má trvat navěky. Protože Bůh je věčný a ti, kdo mu patří, mu mají patřit také navěky. Je ale nutné žít co nejplněji život Božích dětí tady na zemi. Vzít vážně, že nás křtem vzkřísil a napojil na zdroj nového života...
Myslím, že Bůh, který má srdce nás zve, aby středem našeho vztahu s Ním byla láska. Láska, která se projevuje k ostatním a nejedná jen z pozice příkazu a zákazu, ale otvírá se všem bez rozdílu...
10. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 5.6.2016
1 Kr17,17-24 Ž 30 Gal1,11-19 Lk 7,11-17
Před dvěma dny jsme slavili svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Připomněli jsme si, že Bůh je někdo, kdo má srdce. Někdo, komu "bije" srdce pro nás. Pro člověka, pro každého člověka bez výjimky... - I příběh z dnešního evangelia nám to připomíná. Ježíš přichází do města obklopen učedníky i velkým zástupem lidí. Přestože má kolem sebe davy, nepřestává si všímat konkrétního člověka. Setkává se s příběhem ženy, která byla vdova i matka. A její jediný syn zemřel. Vidí její bol, dotýká se ho její situace a přistavuje se. Nejprve říká slovo, které se zdá být běžnou útěchou. "Neplač!" Ale pak, kromě toho že něco řekl, přechází k činu. Přijde ještě blíž, dotýká se nejprve már tedy nosítek na kterých mrtvý syn leží. Nosiči zastanou a tehdy nechává vytrysknout Božímu milosrdenství, přes slovo: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" A ten, ve kterém již nebyl život, se posadil a začal mluvit...
I dnešní neděli jsme přišli oslavovat Boha a děkovat mu, že se stará o celý svět. Jeho starost se děje přes konkrétní příběhy nás, lidí. Bůh se při nás zastavuje, a protože je Láska, chce se nás v našem životním příběhu dotknout. Nedělá výjimky, zda jsme hříšní nebo spravedliví... Jeho srdce bije pro všechny nekonečnou láskou.
Větší část našich životních postojů tvoří očekávání. Čekáme, až budou prázdniny; až děti začnou chodit do školy; až vyrostou; až si založí rodinu... Víme, že kdo stále na něco čeká, ztrácí mnohdy do velké míry přítomnost. Žít se má teď, ne až někdy. A tím více to platí v setkání s Ježíšem a jeho evangeliem. Tam je nám nabízeno přijetí Spasitele teď. A to znamená přijetí nového života, přijetí plného života Božích dětí tady na zemi. Není to menší zázrak, který se s námi děje, než bylo vzkříšení syna oné vdovy. Ale je to něco, co chce být trvalým, co má trvat navěky. Protože Bůh je věčný a ti, kdo mu patří, mu mají patřit také navěky. Je ale nutné žít co nejplněji život Božích dětí tady na zemi. Vzít vážně, že nás křtem vzkřísil a napojil na zdroj nového života...
Myslím, že Bůh, který má srdce nás zve, aby středem našeho vztahu s Ním byla láska. Láska, která se projevuje k ostatním a nejedná jen z pozice příkazu a zákazu, ale otvírá se všem bez rozdílu...
10. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 5.6.2016
1 Kr17,17-24 Ž 30 Gal1,11-19 Lk 7,11-17
Před dvěma dny jsme slavili svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Připomněli jsme si, že Bůh je někdo, kdo má srdce. Někdo, komu "bije" srdce pro nás. Pro člověka, pro každého člověka bez výjimky... - I příběh z dnešního evangelia nám to připomíná. Ježíš přichází do města obklopen učedníky i velkým zástupem lidí. Přestože má kolem sebe davy, nepřestává si všímat konkrétního člověka. Setkává se s příběhem ženy, která byla vdova i matka. A její jediný syn zemřel. Vidí její bol, dotýká se ho její situace a přistavuje se. Nejprve říká slovo, které se zdá být běžnou útěchou. "Neplač!" Ale pak, kromě toho že něco řekl, přechází k činu. Přijde ještě blíž, dotýká se nejprve már tedy nosítek na kterých mrtvý syn leží. Nosiči zastanou a tehdy nechává vytrysknout Božímu milosrdenství, přes slovo: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" A ten, ve kterém již nebyl život, se posadil a začal mluvit...
I dnešní neděli jsme přišli oslavovat Boha a děkovat mu, že se stará o celý svět. Jeho starost se děje přes konkrétní příběhy nás, lidí. Bůh se při nás zastavuje, a protože je Láska, chce se nás v našem životním příběhu dotknout. Nedělá výjimky, zda jsme hříšní nebo spravedliví... Jeho srdce bije pro všechny nekonečnou láskou.
Větší část našich životních postojů tvoří očekávání. Čekáme, až budou prázdniny; až děti začnou chodit do školy; až vyrostou; až si založí rodinu... Víme, že kdo stále na něco čeká, ztrácí mnohdy do velké míry přítomnost. Žít se má teď, ne až někdy. A tím více to platí v setkání s Ježíšem a jeho evangeliem. Tam je nám nabízeno přijetí Spasitele teď. A to znamená přijetí nového života, přijetí plného života Božích dětí tady na zemi. Není to menší zázrak, který se s námi děje, než bylo vzkříšení syna oné vdovy. Ale je to něco, co chce být trvalým, co má trvat navěky. Protože Bůh je věčný a ti, kdo mu patří, mu mají patřit také navěky. Je ale nutné žít co nejplněji život Božích dětí tady na zemi. Vzít vážně, že nás křtem vzkřísil a napojil na zdroj nového života...
Myslím, že Bůh, který má srdce nás zve, aby středem našeho vztahu s Ním byla láska. Láska, která se projevuje k ostatním a nejedná jen z pozice příkazu a zákazu, ale otvírá se všem bez rozdílu...