5. postní neděle B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 18.3.2018
Jer 31,31-34 Ž 51 Žid 5,7-9 Jn 12,20-33
Přiblížili jsme se Velikonocům. I texty dnešní liturgie již prozrazují blízkost velikonočního tajemství Kristovy výkupné smrti za naše hříchy: „Hle, blíží se dny (jak říká první čtení), kdy sjednám novou smlouvu.“ - Smlouvu, která tentokrát nebude zpečetěna krví obětovaných zvířat, jak bylo v Izraeli zvykem, ale krví samotného Krista - Božího Beránka, který právě proto přijal naše lidství, aby ho očistil a posvětil. - Kristus píše svou vlastní krví novou smlouvu Boha s jeho lidem; smlouvu, kterou vpisuje do nitra každého člověka. Je to smlouva, která je založena na velkorysém odpuštění hříchů a umožňuje tím nový a osobní vztah člověka s Bohem... Nebudeme asi mít žádnou potíž představit si, jak důležitě si museli připadat učedníci dnes jmenovaní evangeliem, když za nimi přišli lidé - pohané s prosbou, aby jim zprostředkovali setkání s Ježíšem: vždyť oni se cítili ti, kteří měli přístup k celebritě; ti důležití, bez kterých by to nešlo... Nakonec se ani nedovíme, jak to s těmi pohany dopadlo. Viděli Ježíše anebo odešli s prázdnou? - Na první pohled se sice zdá, jako by Ježíš na jejich prosbu vůbec nereagoval, a začal mluvit o něčem úplně jiném. Pokud se však zaposloucháme pozorněji, zjistíme, že Ježíš odpovídá zcela přesně jim i nám, tak jako všem, kteří ho kdykoliv budou chtít vidět... - Odpověď na otázku, zda se pohané setkali s Ježíšem či ne, nezná evangelista, ale my, protože těmi pohany jsme i my, vždyť Ježiš položil život za všechny národy... - A jistě si taky dokážeme představit i ty rozpaky, které musely trošku zchladit Filipovo a Ondřejovo sebevědomí, když vzápětí Ježíš pronáší slova jdoucí proti všemu, co se od něj očekávalo (a co by taky lidé chtěli slyšet): slova o odumírání; o nenávisti vůči pozemskému životu; a o službě... - Ježíš dál odpovídá, že „místo“, kde ho můžeme nejen vidět, ale i následovat a být s ním, není kdesi tam „nahoře“, kde se podle některých představ „kuchtí“ scénař světa, ale na Zemi, tedy tam, kde padají zrna ochotná odumřít, aby předala život dál... Kéž nás tedy povzbuzuje i posiluje vědomí, že v mnohém, co my sami tak často vnímáme jako popření či zmar naší lidské osobnosti, je již jakýmsi tajemným způsobem přítomna ona zvláštní asymetrie, kterou v dnešním evangeliu nastavuje sám Ježíš: "Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, vydá mnohý užitek."