32. neděle v mezidobí B Hl.Životice, Pustějov, Kujavy, 11.11.2018
1 Kral 17,10-16 Ž 146 Žid 9,24-28 Mk 12,38-44
Výběr peněz na chrám byl u Židů běžnou záležitostí. I v diaspoře, tedy v cizině, vybírali Židé peníze na údržbu jeruzalémského chrámu. V tomto židovském stánku se nacházelo třináct truhlic a do každé se dávaly peníze na jiný účel... - Když tedy lidé přicházeli a vhazovali tam mince, tak to byl pěkný kravál... Každý boháč se mohl doslova „nechat slyšet“, jak velkou částkou přispívá na chrám. A evangelista to stručně komentuje: "Mnoho boháčů dávalo mnoho." - Pozorujme však, co dělá Ježíš: "Posadil se proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze." - Takových tam bylo, co sledovali chrámovou tržbu i dárce! Ale Ježíš se dívá jiným pohledem: Vidí do srdce, a proto mu neunikne postoj té chudé vdovy, která dala v očích světa „jen“ dvě drobné mince... - Ji nezáleželo na tom, co si o ní budou lidé myslet, jak uboze bude její dar před ostatními vypadat. Ona měla před očima jen svého Boha a jemu toužila dát vše, co měla... - Bohu nezáleží na tom, kolik mu toho dáme nebo kolik toho pro druhé uděláme. On nic z toho nepotřebuje. Jeho pozornost ale upoutá i nepatrné množství, pokud je věnováno milujícím srdcem, které se vydává ze všeho co má, anebo dává, čeho je schopno... - Bůh nenaplní srdce svými dary a vzácnými poklady těm, kdo si ho sami naplňují na úkor druhých (jako zákonníci z evangelia). Nejenže mu nejsou otevřeni, ale jejich srdce je již beznadějně plné. Naopak plné doušky života dá Bůh těm, kdo se vzdávají sebe sama pro Boha a pro druhé... - Můžeme však dávat (i když neoplýváme hmotnými statky)? - Ano, můžeme a máme dávat i z nedostatku: z nedostatku času, nedostatku svých sil, svých slabostí, z nemoci, z nedostatku lásky - ale s velkou štědrostí a touhou... A tyto drobné halíře Bůh použije daleko spíše než naše velikášské sebeoslavování, které stejně brzo zmizí jako pára nad hrncem... - A ještě jeden postřeh k této chudé vdově. Ona dala podle slov evangelia "všechno, co měla, celé své živobytí". - Můžeme tedy obdivovat důvěru této ženy a její odkázanost na Boha. Je v tom podobná oné vdově ze Sarepty, o níž jsme slyšeli v prvním čtení. Ona upekla Eliášovi na jeho prosbu placku z posledního zbytku mouky a oleje - s důvěrou, že podle prorokova slova se o ni Bůh postará. Kdyby odmítla, sice by se ještě jednou se svým synem najedla, ale pak by oba umřeli... Často vězíme v rozumné logice vlastní vypočítavosti a nejsme schopni se odhodlat ke kroku důvěry, v němž se vydám Bohu, dám mu ze svého uzlíčku naděje všechno, abych dostal ještě mnohem více... Napodobme tedy chudou vdovu a vhoďme do Boží náruče svůj ukrývaný skromný poklad. Vždyť Bůh sám nejednal jinak. Když dal světu svého Syna, vhodil do pokladnice tohoto světa všechno, co měl. Kristova smrt na kříži byla v očích světa jako nedostatek, tedy smrtí prokletého zločince; - ale Bůh ji vzkříšením proměnil v nadbytek Boží záchrany nás všech... - Vpusťme Boha do svého srdce, abychom, jak říká Matka Tereza: „My chceme dělat velké věci s malou láskou. Spíše bychom měli dělat malé věci s velkou láskou."