28. neděle v mezidobí, Hl.Životice, Pustějov, Kujavy 9.10.2016 2 Kr 5,14-17 Ž 98 2 Tim 2,8-13 Lk 17,11-19
Žijeme v technické době. Automatizace pomaly nahrazuje člověka. Výrobci umělé inteligence se předhánějí, kdo udělá dokonalejší stroj s emocemi. Jistě, stroj nebude nikdy opravdovým člověkem; ale na druhé straně člověk může být někdy horší než stroj... - Dnešní evangelní perikopa je velmi zajímavá: Všichni zmínění malomocní přistupovali k Ježíšovi s důvěrou. Všech deset od něho čekalo uzdravení. Ale těch devět Izraelitů to zřejmě bralo jako něco, nač mají nárok, vždyť přeci patří k vyvolenému národu, platí pro ně zaslíbení daná otcům. A jsouli uzdraveni, pak je podle nich všechno v pořádku, dostali, nač - mysleli - mají nárok. Drsně řečeno: jaképak chválení Boha, když on udělal vlastně to, co (podle nich) byl povinen udělat... Nemáme před sebou postoj nevíry či zatvrzelosti vůči Kristu: tito nemocní se projevili jako zbožní a věřící, proto volali: "Smiluj se nad námi" Tato víra mohla stačit k přijetí uzdravení, ale ne k přijetí plnosti Kristova daru. Všichni projevili důvěru v Krista, ale jen jeden dospěl ke skutečné a hluboké víře. Tito malomocní uvěřili v Krista jako divotvůrce, ale jen jeden překročil tuto povrchní víru a objevil víru hlubší, víru navazující osobní vztah ke Kristu. V tomto evangeliu máme tedy před sebou dva rozdílné přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět se spokojilo s uzdravením, desátý šel dál: ke Kristu. Prvních devět přijalo uzdravení jako "samozřejmost", jen desátý dokázal žasnout nad "nesamozřejmostí" daru a chválit Boha za jeho mocný čin... Tyto dva rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu "jít ke Kristu", vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se spokojují jen s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli prosit, naopak. Ano, až příliš často je Kristus jen nástrojem k vyřešení našich problémů, jakýmsi divotvůrcem, jak tomu bylo i u těch malomocných. Přistupujeme k němu jako k automatu: vhodíme minci (modlitbu) a očekáváme zvolené zboží (vyslyšení prosby). A pak můžeme spokojeně odejít a přijít k automatu znovu, až budeme potřebovat. Takový uživatelský postoj se může vkrádat nejen do naší modlitby, ale i do našeho přístupu ke svátostem: svátosti se mohou stát pouze příležitostí k ukolébání naší "zbožnosti"... Ale Kristus je víc než pouhý automat na vyřešení našich problémů: je to živá osoba, Bůh. A jako živá osoba nabízí víc než pouhé uzdravení. A od nás očekává, že k němu nebudeme přistupovat jako k automatu, ale jako k živé osobě. Očekává, že jeho dary nás přivedou k vděčnosti, ke chvále, k prohloubení našeho vztahu s ním...